První měsíce v novém domově v belgickém Bruselu

 Je to skoro tři měsíce, co jsme se s manželem přestěhovali do Bruselu. Už začínáme říkat, že jsme tady doma, ale pořád si zvykáme. Na co jsme tu zatím narazili? Co nás překvapilo? Sepsala jsem náš startovací balíček v jiné zemi.

Stěhovací manévry v Bruselu

V Čechách jsme zvyklí na velké chodby a stěhování si většinou zařídíme samostatně. Přijedou kamarádi a pomohou nám odtahat věci po chodbě a výtahem do bytu. V případě baráčku máme ještě větší pohodu a stěhujeme si to rovnou z auta do domu. Nošení věcí v Čechách můžeme dělat klidně o víkendu a nikdo to neřeší. Ke stěhování se dá také normálně používat výtah. Prostě pohoda.

V téhle představě jsme žili i při stěhování do Bruselu. Belgie je přece Evropa, tak to bude podobně. Nakonec to tak nebylo. Jsou tu o dost přísnější pravidla. Možná je to stejně někde i v ČR, ale já se s tím v Praze nikdy nesetkala. Co byl problém?

Administrativa kolem stěhování

Před naším domem je jen několik parkovacích míst, a tak jsme museli přes webové stránky našeho městského úřadu v Bruselu požádat o rezervaci parkování. To chápu, jistota je jistota. Museli jsme jim napsat s dostatečným předstihem a POZOR na angličtinu nereagují, takže pěkně ve francouzštině. Díky za google překladač. Ok, je to jeden z jejich mateřských jazyků. Češi také prskají, když na ně někdo mluví cizím jazykem. Cena za 4 hodiny stání byla 50 euro. Uf, no nedá se nic dělat. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli tam značka na vyhrazení stání bude, protože nám úřad neodepsal.

Přiblížil se den D a značky před domem opravdu byly. Tak super, můžeme čekat na stěhováky. Jenže. V noci před naším přesunem z ČR nám přišel mail od majitelky bytu, že byla upozorněná na nová pravidla v našem domě. Ta se týkala stěhování v sobotu odpoledne a v neděli, kdy to je zakázané. Ona a tím pádem ani my jsme tyto nová pravidla nedostali. Což byla pozitivní zpráva a mohli jsme se na to případně vymluvit. Protože organizovat stěhování z cizího státu se nedá ze dne na den přehodit na jiný termín. Že bychom se těšili, až to v Bruselu budeme někomu vysvětlovat, to se říct nedalo.

Náš dům je hlídaná tvrz

Náš stěhovák dorazil v sobotu odpoledne před dům, kde byly značky a rezervace našeho parkování. To ještě manžel musel to parkovací místo hájit před ostatními nájemníky, protože tu tyto značky moc nerespektují. Když by vám tam někdo parkoval, tak volejte policii, to byl návod a krajní řešení podle instrukcí z úřadu. Určitě každý nový nájemník chce hned dělat problémy… Fajn, stěhovací auto je před domem, teď už „jen“ odnosit věci do 5. patra. Tak je tu výtah, to bude v pohodě. Ale zase jsme se sekli.

Před výtahem se jako zázrakem najednou objevil správce budovy a říkal manželovi, že do výtahu nemůžou dávat velké věci a nábytek… Nechápu proč? Já jsem v tu chvíli byla nahoře v bytě a čekala na výtah, kterým mi posílali věci, takže jsem u toho nebyla. Jsem za to docela ráda, protože já bych asi nezvládla jednat v rukavičkách jako manžel. Správce jim pořád říkal, že to nejde a oni hezky po česku stejně některé věci ládovali do výtahu, když zašel za roh. Manžel se samozřejmě snažil nosit některé krabice po schodech, ale to byl nesmysl. Jednak do pátého patra se věci šíleně pronesou a těch krabic bylo hodně. Ale také za naše domovní schodiště by se nemusel stydět žádný hobití domek.

Pro všechny případy jsme si z Čech přivezli dvě Becherovky a lázeňské oplatky. První Becher padnul hned do správcových rukou, aby přimhouřil oko. Byla to docela bojovka, ale nakonec jsme všechny krabice měli v bytě. Taková radost.

Vybalování a nekonečné návštěvy Ikei

Oujé, krabice jsou v našem novém bytě. Pak jsem se rozhlédla a došlo mi, že teď je budu muset znovu vybalit. Kus po kousku tak, jako jsem je balila doma v ČR. Ale co, to už bude hezká práce. A byla!

Potřebovali jsme dokoupit ještě matrace a další nábytek, takže jsme byli rádi, že je tu také Ikea. Jejich produkty známe a máme s nimi dobrou zkušenost. Pro začátek jsme nechtěli investovat do něčeho, co nemáme prověřené. Ceny nábytku v Ikei jsou stejné jako v ČR, což je pro nás super. Nabídka je také dost podobná. Webovky mají sice ve fránině a nizozemštině, ale moje finta fň byla jasná. Najít si produkt na českých stránkách a pak podle jeho názvu hledat na těch místních. Dokonce jsem se pro začátek naučila pár francouzských slovíček, postel, žehlička, komoda a tak.

"Skvělý" zákaznický servis Ikea Zaventem

Ikeu máme asi 15 minut autem od domu. Tím spíš jsme se do ní vypravovali v prvních měsících častěji, abychom okoukli, co si můžeme koupit. Běhali jsme s metrem po bytě a pak po Ikei. Vždyť to znáte. Do našeho auta se ale vejde jen omezený počet věcí. Takový gauč nebo jídelní stůl jsme si museli nechat přivézt jejich dopravcem. Doprava stála asi 30 euro, to je zase podobné tomu, kolik stojí v Čechách. Je fajn, že to mají všude stejně.

Naše zásilka měla dorazit mezi 12 a 16 hodinou v sobotu. Čekali jsme na ní až do 19 hodin a pořád nic. Celá sobota na čekačce. Manžel zatím už několikrát volal na zákaznickou linku. Tam byl problém, že Ikea je už v holandské části Belgie, takže se francouzsky nedomluvil a anglicky nemluvil úplně každý zaměstnanec. Už jsme si trochu kousali nehty a rvali vlasy vzteky, ale nakonec naše zásilka dorazila. Hurááá.

A kam nám to odnesete? Bydlíme v 5. patře. No k prvním dveřím. Jednou nám to hodili dokonce jen na chodník a jeli dál, (zásilek bylo víc). Takže jsme si při stěhování pěkně zaposilovali. Pohyb je důležitý přeci. Asi náš největší výkon, hlavně teda můj, bylo, odnést dvě desky jídelního stolu do 5. patra po schodech. Krásný dřevěný stůl se nevešel do výtahu. Jedna deska vážila asi 50 kg. Já si při každém dalším kroku o schod výš říkala, to bude moje smrt. Druhou desku už jsem chtěla nechat dole pod schody na pospas šakalům, ale nakonec jsme to zvládli. Za velkého úsilí mého manžela a mého skuhrání.

Jméno na poštovní schránku

No tak jo, máme byt s nábytkem. Jupí! Postupně ještě upravujeme a kupujeme, co je potřeba. Teď ještě, aby nám mohla chodit pošta, tak si nalepíme na schránku jméno. Ale tak punkově to tady nefunguje. Máme tu toho zmíněného správce, ten se teda stará o celý dům (asi tři vchody), včetně zahrady, garáží, odpadu a JMEN NA SCHRÁNCE. Museli jsme vyplnit takový formulář, kam jsme napsali, jaká jména chceme na schránku, a bylo to samozřejmě za poplatek 14 euro. Tady se platí snad všechno.

Prozatímní cedulku na schránku tam dal správce. Tak já to chápu, je to jeho práce, každý byt platí poplatek do fondu a z toho mu jdou peníze. Má dole v domě i svůj byt a celý dům je takové jeho dítě. Jen mi to proti Česku přišlo šíleně složité. Já jsem byla zvyklá lípnout si na schránku papírek a čau.

Přihlášení k pobytu a návštěva policie

Po příjezdu do Belgie máte tři měsíce na to, abyste se přihlásili k pobytu na místním městském úřadu alias communa. My horlivci jsme se tam vydali na blind, tak nás poslali hezky rychle domů s tím, že si musíme domluvit schůzku online. První volný termín byl asi až po měsíci. Druhá návštěva už proběhla úspěšně, dokonce pracovnice za přepážkou uměla anglicky. Paráda. Navíc návštěva úřadu byl pro mě i kulturní zážitek, protože má krásnou architekturu.

Po této návštěvě jsme měli čekat na policii, která přijede k nám domů na danou adresu a ověří, že tam skutečně bydlíme. To se skutečně stalo asi za dalších čtrnáct dnů. Přijel policajt, který měl tablet (to jsem v ČR nikdy neviděla – taková technologie u policie), zapsal si na nás kontakt a ověřil adresu.

Pak jsme čekali na další dopis, který nás zve znovu na úřad, kde nám udělají belgickou kartičku o pobytu. Zase si máme domluvit schůzku online a přinést fotku a další náležitosti. Belgické ID, takové místní rodné číslo, jsme ale dostali už na první schůzce. To se nám bude hodit třeba při zakládání belgického bankovního účtu.

Zdravotní pojištění

Asi jedna z nejsložitější věcí, co jsme tu zatím absolvovali a ještě to nemáme úplně dotažené. Je to tu v základu podobně jako u nás. Jsou různé pojišťovny neboli mutuelle, jednu si vyberete a tu pak máte jako základní. Manžel má navíc benefit v práci, kde mu ještě nabízejí soukromé pojištění. To se dá využít například při návštěvě zubaře, kterého většinou pokrývá základní pojištění jen z části.

Najít a vybrat pojišťovnu byl fakt oříšek. Hodně mi v tom pomohla skupina na FB, kde si sdílí své zkušenosti anglicky mluvící cizinci v Belgii neboli Expats in Brussels. Pro nás bylo stěžejní najít pojišťovnu, která budu mít zákaznický servis v angličtině. Nakonec jsme se rozhodli pro Partenu. Reagovali rychle, manžel vyplnil stohy papírů (naštěstí online). Teď ještě musíme dodat další podklady a snad už jsme na dobré cestě. Pojištění stojí 10 euro měsíčně pro jednoho, ale platí se na celý rok. Prvních šest měsíců je taková ochranná lhůta, kdy pojišťovna návštěvy lékaře neproplácí.

Jak to funguje v praxi vám napíšu, až tu půjdu k doktorovi. Ale to doufám ještě chvíli potrvá.

Belgický internet a mobilní služby

Nic moc teda! Já jsem v Čechách pracovala u dvou mobilních operátorů, takže větší balíček dat a volání byl pro mě standard. Cena internetu kolem 500 Kč měsíčně a mobilní služby z práce zdarma. Často jsem poslouchala z různých stran, jak to mají v zahraničí super a nejlepší a všechno šíleně levné. To asi nikdy nebyli v Belgii!

Tady není optický internet. Často nám připojení padá. Router nemá moc velký dosah a v ložnici musíme být normálně na datech. Po pročtení všech možných diskusí a poradě s manželovými kolegy jsme se rozhodli pro operátora Voo. Cena nespolehlivého internetu a dvou SIM karet je kolem 80 euro měsíčně. To fakt není levné. Dobré ale je, že manželovi na to přispívají v práci. Takže tolik k českým remcalům na internet. Zrovna tohle je v Česku hodně dobré.

Držte nám palce, ať se nám podaří všechno úřadování dotáhnout do zdárného konce. Naše další belgické příběhy jsou tady.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *