Tělo nám dávkuje „drogy“, aby nám život připadal veselý

Když jsem od psychiatra odcházela s diagnózou – Panická porucha – tak mi utkvělo v hlavě to, že mé tělo není schopné správně nakládat a dávkovat mi serotonin. Ten je někdy také nazývám hormon „štěstí“. Přemýšlela jsem nad tím, že naše tělo je tak vymakané a dokáže nám vychytat hormon, který nám zaručí lepší náladu.

V mém tehdejším stavu mi to připadalo, že naše tělo je takový dealer, který nám poskytne tolik hormonu, abychom si v životě nepřipadali ztracení a aby nám život dával smysl. To je naprosto dokonalé řešení. Ale proč to u mě nefunguje a musím zažívat život v celé jeho surovosti a krutosti. Kdy vám na ničem nezáleží, jste ustrašení a žijete jen od jedné paniky ke druhé.

Proč se mi nevstřebává serotonin?

Na to jsem nedostala žádnou jednoznačnou odpověď. Občas se může stát, že vám tělo neumí serotonin vyrobit. Ale na to by měla být jednoduchá pomoc. Správně jíst, cvičit, hodně odpočívat a kvalitně spát. Dočetla jsem se, že jsou dobré vejce, sýr, losos, čokoláda a ořechy. Říkala jsem si, ale to já všechno jím. Pak mě napadlo, že by v tom mohlo částečně hrát roli to, že nemám tlusté střevo, a tak se mi mohou špatně vstřebávat látky v těle.

Každopádně podle psychiatra není jednoznačná odpověď a je potřeba řešit jak správnou životosprávu, tak psychickou pohodu a v některých případech jako berličku použít antidepresiva. Celá panická porucha má jedině komplexní řešení.

Nemohla jsem být ani chvíli sama

V mém případě nebyl čas přemýšlet na začátku nad hlubším důvodem paniky. Potřebovala jsem pomoct hned. Nemohla jsem kvůli nočním panikám absolutně vůbec fungovat. Byla jsem na tom tak, že potom, co jsem si zavolala sanitku s tím, že umírám a mám infarkt, tak od té doby jsem nemohla být sama. Bála jsem se, že se nedovolám pomoci. Navíc mi v hlavě hlodal strach, že pro mě nepřijede sanitka, protože jsou vytížené kvůli covidu. V hlavě jsem měla uhnízděný neopodstatněný strach ze smrti, a to vám řeknu, to je úplně šíleně nepříjemné.

Logicky jsem si uměla říct, to je blbost, proč by si měla umírat, všechno bude ok. Ale mé tělo mě prostě neposlouchalo a nervový systém pořád dokola a dokola spouštěl ochrannou reakci. Tělo vyplavovalo adrenalin, srdce se mi rozjelo, nemohla jsem popadnout dech, nohy jsem měla jak z rosolu, svaly mi nekontrolovatelně cukaly. Byla jsem docela troska. Tohle uvažování mi také na sebevědomí nepřidalo.

Na začátku braní antidepresiv, než mi zabraly a podpořily v mém těle vychytávání serotoninu, tak jsem musela mít „hlídání“. Přišla jsem si jak dítě, musel se mnou být manžel a když nemohl být doma, tak přijela „na hlídání“ máma. Prostě to jinak nešlo, bez „hlídání“ bych se strachy pominula. Po měsíci se vše ustálilo a já mohla být sama doma. Byla jsem na sebe pyšná. Ale musela jsem si osvojit znovu sebevědomí při řízení, při telefonování, při venčení psa a dalších běžných činnostech. Všechno jsem musela zkoušet a když nepřišla panika, tak se mi vrátila větší jistota.

Mé techniky ke zvládání paniky

Když na mě šly první paniky, tak jsem nevěděla, co to je a vůbec jsem s nimi neuměla naložit. Myslela jsem, že zatnu zuby a svaly a bude to zase dobré. Tak to ale u panické poruchy nefunguje. Tím, že zatnete svaly, vás akorát začne po atace neskutečně bolet tělo a jste ještě víc unavení. Zatnout zuby také není úplně ono, po panice vás pak bolí sanice a máte celou zatuhlou pusu.

Šla jsem teda na internet a hledala jsem si triky na zvládnutí akutních panik. Co mi pomáhá?

+ Aplikace Nepanikař – kde je moc super triků, kontakty na urgentní linky a hry, co odvedou vaši pozornost.

Co teď dělám jinak?

Od té doby, co mám panickou poruchu, tak se snažím víc odpočívat. Kvalitně spát. Pít minimálně alkoholu a cvičit aspoň čtyři dny v týdnu. Pomáhá mi jóga Still On The Way, kterou mi doporučila kamarádka Terka. Jsou tam půl hodinové lekce a cítím se po nich super.

Když nemám náladu a hodně se mi nechce, tak prostě necvičím. Bez výčitek. Mé tělo na to nemá náladu. Přestala jsem si vyčítat, když něco, co jsem si naplánovala, neudělám. A naopak jsem schopná se pochválit, cítit se dobře, když se mi povede cvičit. Poděkuju svému tělu, že to se mnou zvládlo. Vnímám, jaký z toho mám pocit, že se mi klid rozlije po celém těle.

Přestala jsem všechno chtít hned. Snažím se netlačit tolik na pilu. Dávám si čas zastavit se a zamyslet se. Chci tohle dělat? Baví mě to? Tenhle luxus si mohu dovolit kvůli svému manželovi a také kvůli rokům, kdy jsem jela na plný plyn a udělala si finanční rezervu.

Teď už vím, že jsou věci, které neovlivním a nejsem kvůli tomu horší člověk než ostatní. Například teď mi dělá radost, že pomalu vysazuji betablokátory. Také chápu, že ne všichni mohou mít děti, sice doufám v zázrak, ale začínám pracovat s myšlenkou IVF a adopce. A je mi jasné, že to nebude hned. Musím si k tomu výsledku dojít.

Mnohem víc v sobě hledám vnitřní sílu, která je dlouhodobá a pomáhá mi dát všemu čas. Učit se ze svých chyb a těšit se z maličkostí a všednosti přítomného okamžiku. Ta všednost a jednoduchá krása je to nejlepší, co v životě máme. Taková čistá radost.

Už se neobviňuji

Rozhodně v téhle nové cestě nejsem dokonalá. Občas se mi něco nedaří. Jsem na sebe za to naštvaná, ale už vím, že je to lidské a normální. Nikdo není dokonalý a ani já ne. Takhle mi to stačí a mám se za to ráda. Objevné zjištění.

Panika není slabost!

Nejsem žádný chudák! Nelitujte mě. Na začátku mé koexistence s panickou poruchou jsem sice měla pocit, že jsem zase „chudinka“ a něco mi je. Ale úplně nenávidím, když mě někdo lituje a nikdy jsem nechtěla mít zvláštní zacházení. Ale teď jsem zase věděla, že jsem v něčem divná. ZASE. To už by mohlo stačit po zkušenosti se střevními záněty.

Pak mi ale došlo, že rozhodně nejsem slaboch a ani chudinka. Nemůžu za to, že mé tělo nefunguje správně. Navíc člověk s panikou musí mít pro strach uděláno, protože několik atak za týden, vás pořádně otrká. Zdraví člověk nezažívá tak surový strach ze smrti a nemusí s tím žít a vyhrabávat se z toho, tak jako já a ostatní s panickou poruchou. Představte si, že vaše hlava má třeba třikrát za týden pocit, že jste na smrtelné posteli … To ustojí jen silní jedinci.

Sdílení zkušeností

Píšu vám tu své osobní zkušenosti. Na všechno jsem si musela přijít sama. Zjistit, co mému tělu a situaci vyhovuje. Budu ráda, když si z toho vezmete inspiraci a něco vám pomůže. Ale rozhodně neberte můj článek jako dogma. Každý je jiný, má jiné zkušenosti a vyhovuje mu něco jiného. Je potřeba zkoušet a zkoušet a snažit se naslouchat svému tělu.

Já se také pořád učím naslouchat svému tělu. Přeju hodně štěstí na vaší cestě!