Jak se plánuje stěhování do zahraničí v době pandemie?

Rozhodování, že se odstěhujeme do zahraničí u nás nebyla otázka impulzivního rozhodnutí. Šlo to postupně a dlouho jsme vše zvažovali. Manželovi dlouhodobě na LinkedInu chodily nabídky práce ze zahraničí z různých zemí. Rozhodl se to prozkoumat a vyzkoušel několik pohovorů.

Proč zahraničí?

Nemáme děti. Nemáme hypotéku a jiné závazky v Čechách, tak proč ne? Navíc nás zajímalo, jak se žije v jiné zemi. Chceme se zdokonalit v cizích jazycích, protože kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Mně osobně zajímá, jaké je to žít v multikulturní společnosti bez předsudků a bez soudů. Uvidíme, jestli to tak bude. Držte nám palce.

Připraveni na boj

Ani jeden z nás nikdy nebyl zvyklý nic dostat na stříbrném podnose. Všechno jsme si pěkně odpracovali od začátku a vypracovali se. S tímhle přístupem odjíždíme i do zahraničí. Počítáme s tím, že nám nikdo nic nedá zadarmo, že se budeme muset učit jazyk a nebude to ani trochu jednoduché. Ale život je celý o rozvoji a učení se nových věcí, to je na něm podle mě to nejkrásnější. Hlavně máme tu možnost.

Na druhou stranu už jsme trochu pohodlnější v tom, že nechceme jít pod naši kvalifikaci, a proto jsme také zvolili Brusel, kde je angličtina u spousty firem na denním pořádku. Samozřejmě další jazyky je dobré umět, ale dost často stačí ten jeden a to se nám hodí.

Rozhodnutí padlo

Po nějakém čase, kdy se manžel věnoval sledování zahraničních pracovních nabídek a hledání toho, co by mu nejvíc vyhovovalo, mu přišly dvě nabídky. Jedna byla z Belgie z Bruselu a druhá z jednoho menšího švýcarského města. U obou pozic si prošel několika koly online pohovorů a nakonec ho chtěli v obou firmách. Neskutečné. Já jsem věděla, že je hodně schopný, ale tohle mi vyrazilo dech. Tak jo, říkala jsem si, jdem do toho.

Brusel vyhrál

Proč? Původně jsme hodně chtěli do Švýcarska, ale náplň práce manželovi víc vyhovovala v Bruselu, kde dělá IT pro jednu banku. Pro mluvilo i to, že půjdeme bydlet zase do hlavního města. To nás lákalo. A hlavně, že je tu angličtina a spouta jiných expatů.

Hurá, stěhujeme se

Nebylo to tak jednoduché, protože covid. Manžel pro belgickou firmu pracoval už od února 2021, ale kvůli restrikcím byla země zavřená pro cizince. Stěhování za prací tedy nebylo možné hned a nevěděli jsme, kdy to půjde. Žili jsme v takovém vakuu, nemohli jsme si dělat plány, nic moc vymýšlet, hledat si byt, protože jsme nevěděli, kdy se budeme přesouvat.

Tohle přechodné období, kdy jsem si nemohla nic plánovat moc dopředu mi asi vadilo nejvíc. Nebylo čeho se chytit. Žádná pevná půda pod nohama. Ale využila jsem ten čas na maximum a viděla se s rodinou a s přáteli.

Jak odjet do zahraničí s panickou poruchou?

Já jsem na podzim roku 2019 prodělala psychické trauma, které vyústilo v braní antidepresiv a vypuštění všech pracovních věcí. Člověk, který tohle zažije a ví, že se na své tělo nemůže v těžkých situacích 100% spolehnout, tak má o to víc nahnáno při pomyšlení stěhování do jiné země.

Snažila jsem se to vzít jako výzvu a postavit se tomu strachu čelem. Mám výhodu, že manžel v Bruselu práci má a částečně umí francouzsky. Na mě teď je, abych se jazyk postupně naučila a zapojila se do pracovního procesu, až to půjde. Věřím, že v dnešní době se dá spolupracovat i s českou firmou na dálku úplně v pohodě.

Co je hodně fajn, že mohu stále být ve spojení se svou terapeutkou a mít online terapie. Můžu si popovídat v češtině a probrat své hluboké pocity. V tomhle rozhodně vidím přínos všech online callů a hovorů. Ono to funguje, když technologie využíváme v náš prospěch.

Takže jsem v zahraničí a panický záchvat už jsem měla, ale ustála jsem ho. Sice otřásl mým světem, zase, ale už se s tím umím poprat a zvládnout to.

Kam budeš chodit k doktorovi?

Spolu s otázkou: „Co tam budeš dělat?“ Byly nejčastější dotazy, které jsem dostávala. Nevím. Chápu, že měli všichni potřebu se ptát, na co se taky ptát, že jooo, ale mně to nijak nepomáhalo. Naštěstí jsem také dost často slyšela, to je fajn, že do toho jdete a zkusíte si to. Doktory tu zatím žádné nemám, ale to přijde.

Před odjezdem jsem si oběhla kolečko těch mých nejdůležitějších lékařů. Seznam doktorů, který mám já poněkud delší, než to má normální mladý člověk. To je pozitivní pro ty, kteří zvažují stěhování a netrpí žádnými neduhy. Je to dobrá zpráva i pro ty, kteří jsou třeba nemocní, protože u mě vidí, že to také jde.

Téměř vůbec nikde u českých doktorů jsem nezaznamenala problém s tím, že po nich chci výstupní lékařskou zprávu v angličtině. Na klinice IVF jsem si ji musela zaplatit, ok, to je fér, za práci někoho jiného ráda zaplatím. Na psychiatrii, kam jsem si chodila pro recepty na antidepresiva jsme se domluvily s doktorkou, že léky postupně vysadím a také zpráva nebyl žádný problém. Na gastroenterologii, kde jsem se léčila asi 14 let s ulcerózní kolitidou, mi profesor Lukáš dal dokonce doporučení na gastro tady kousek od Bruselu ve městě Leuven a kontakt na tamní doktorku. Paráda. Neskutečná spolupráce. Cítila jsem fakt hrdost na české zdravotnictví.

Jediná piha na kráse byla má česká gynekologie – Ambulance Arbes – nikdy víc. Tam jsem volala asi pětkrát, vždy to zvedla nepříjemná sestra, která slíbila, že se doktora zeptá. Ale vůbec teda neví, jestli tohle dělá, si to budete muset nechat úředně přeložit…Ano, chápu a můžete se ho aspoň zeptat? Já vím, že umí anglicky, ukazoval mi knížku, kterou čte a byla v angličtině. Tak se ho nezeptala, měly tam prý straně moc práce. Toto jsem už po čase přestala zkoušet a v rámci zachování klidu na duši jsem si řekla, že mi budu stačit zpráva z IVF.

Bylo to teda úřadování a záviděla jsem každému zdravému a zdravějšímu člověku, ale tak to je a jsem ráda za to, co mám.

Co tam teda budeš dělat?

Upřímně? Nevím. To je síla, co? Jak si můžu dovolit nevědět. Ale ono to přijde. Nechávám si čas. V životě jsem to měla vždycky tak, že ta správná práce přišla, když na ni uzrála ta správná doba. Věřím, že to tak bude i teď.

To neznamená, že doma čekám, až mi někdo něco nabídne. Vůbec. Vzdělávám se sama. Věnuji se blogu a poohlížím se po příležitostech, které by mě zajímaly. Naštěstí nemusím vzít něco rychle a hned, v tom mám velkou výhodu.

Nejsem jen práce

Vím, že práce nás živí. Díky ní máme byty, domy, auta, jídlo, oblečení, dovolené a jiné věci, bez kterých bychom se neobešli. Ale já to beru tak, že nejsem jen práce. Nechci, aby můj život definovala jen práce, chci být sama sebou a opravdu žít. Nechci dělat práci, které mě nebaví a nenaplňuje. Rozumím tomu, že spousta lidí nemá na výběr, a proto si nesmírně vážím toho, že já teď ano. Takový postoj jsem neměla vždycky. Postupně jsem si k němu došla a nebylo to zadarmo (viz mé další články).

Covidová opatření skončila

To není možné, říkali jsme si a nevěřili tomu štěstí. Opatření proti šíření covidu ke konci dubna povolila i v Belgii a my jsme mohli konečně začít plánovat náš přesun a že toho nebylo málo.

Přesunuli jsme se definitivně první víkend v červnu 2021 a od té doby tu budujeme náš další společný život. Nová etapa našeho života je vzrušující, plná hezkých věcí, překvapení a někdy také pěkně náročná.

Najít si byt. Vyklidit ten starý a vrátit majiteli. Přesunout věci z Prahy do Bruselu. Přihlásit nás tady k pobytu. Přihlásit psa k pobytu. Vybavit nový byt. Aklimatizovat se a další.

Jak si teď stojíme? O tom píšu v dalším článku.