První měsíce s antidepresivy

Musíte začít brát antidepresiva a nevíte, jestli do toho jít? Máte obavy a nechcete, aby vás okolí mělo za blázna? Já sama jsem v roce 2020 na podzim musela začít brát antidepresiva. Když píšu musela, tak proto, že jsem nebyla schopná fungovat a každou noc jsem se budila s nekontrolovanou panikou.

Z fungujícího člověka, který měl život ve vlastních rukách se stala troska, která si nebyla schopná nic sama zařídit. To byla pro mé ego fakt velká rána, protože jsem byla vždycky schopná se o sebe starat, i když jsem měla nemocná střeva.

Takže když slyším, že někteří lidé dokážou paniku rozdýchat, tak jim to upřímně závidím, ale v mém případě to nepřipadalo v úvahu. Noční panika mě vždycky vzbudila z nejtvrdšího spánku kolem druhé hodiny ráno a pak už jsem nedokázala usnout. Proto jsem spala během dne a nebyla absolutně vůbec použitelná.

Výčitky a strach

Dávala jsem neustále vinu sobě, že nezvládám práci, osobní život a nebylo mi vůbec jasné, proč se to tak najednou zlomilo. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než pustit z rukou otěže k mému životu a soustředit se jen na své zdraví. Říkala jsem si, že jsem selhala a nedokázala projít situacemi, které ostatní dokážou v pohodě dát.

Musela jsem v práci přiznat, že jsem na dně a odejít dřív, než jsem původně myslela a z jiného důvodu, než bylo v plánu. To mi upřímně také na sebevědomí moc nepřidalo. Všechno za mě vyřizoval manžel, protože já měla paniku i z telefonování (to už zní jako velký blázen, já vím), ale jakákoliv situace mi vyvolávala panické ataky. V práci se můj stav setkal s velkým pochopením (děkuju, Matouši) a vše proběhlo v pohodě navzdory mým obavám, že jsem selhala.

Zpětně vím, že celé tohle obviňování a výčitky a strachy způsobilo jednak nervové vyčerpání a jednak to, že jsem na sebe vždycky kladla velké nároky a chtěla jsem být ve všem perfektní a neustále se překonávat. Jenže neposlouchat své tělo se mi nevyplatilo. Mít někdy všechno na párku, to vám pomůže dostat do života trochu pohody. Poslouchat své tělo se pořád učím.

Zobání Neurolu a pak antidepresiva

Na akutní a noční paniky jsem brala Neurol, ale to nejde do nekonečna, protože se na něm dá vypěstovat závislost a pak už navíc tolik nezabírá. Takže na radu svého bývalého kolegy jsem vyhledala psychiatra, který mi předepsal antidepresiva. Než jsem si připustila, že budu brát zase další prášky, tak to nějakou dobu trvalo, ale jinak jsem to zvládnout neuměla. Ono to v podstatě ani nešlo, protože jsem potřebovala řešení hned, abych mohla spát, jíst a žít normálně.

Kde sehnat psychiatra?

Bylo mi špatně tak zvláštně, ten pocit jsem ještě nikdy nezažila. Je to naprosto odlišné od nějaké fyzické bolesti. Například jsem se po jedné z nočních panik dovlekla na záchod, který má bílé stěny a připadala jsem si jako blázen, který je už někde v izolaci. Až později jsem se dozvěděla, že panická porucha může vyvolat pocit derealizace (jste mimo realitu).

Nikdy jsem nechápala, jak si někteří lidé mohou sáhnout na život, ale po silných panických atakách a asi dvou měsících utrpení už jsem pro tenhle čin získala pochopení. Nechtěla jsem se zabít, ale bylo mi mnohem jasnější, že nemocná duše tě nepřestane bolet jako hlava nebo zlomená ruka. Duševní nemoc chce mnohem více času a pravidelnou pomoc v podobě psychologa a berličku v podobě antidepresiv, které může předepsat jen psychiatr.

Ale, kde k němu přijít? Tohle pro mě byla oblast, o které jsem vůbec nic nevěděla … Jako už mnohokrát předtím jsem rozhodila sítě a můj bývalý kolega mi doporučil TH Kliniku v Praze. Problém byl, že první termín byl volný za měsíc, ale já to potřebovala akutně, takže na mé naléhání mi nabídli, že mě mohou zařadit místo pacientů, kteří termín zruší. To bylo naštěstí asi za 14 dnů.

První návštěva psychiatra byla pro mě muka největší. Přišla jsem si jako neskutečný blázen, seděla jsem na šedé vydlaždičkované chodbě a čekala, co přijde. Ten pocit, že jsem v nepříjemné situaci nezmizel ani v ordinaci, na začátku sezení jsem nebyla schopná se ani vymáčknout … jen jsem řekla, že jsem z toho šíleně nervózní. Mluvily ze mě mé obecné představy o psychických nemocech a psychiatrech. To je prostě něco hrozného a tabu. Nakonec jsem ale musela říct celý svůj příběh cizímu člověku, protože jsem potřebovala pomoct. Psychiatr byl mladá doktorka, které byla naprosto v pohodě a měla opravdu pochopení.

První sezení trvalo asi hodinu, kdy mi doktorka řekla, že se jí to zdá jako panická porucha a nasadí mi antidepresiva. Když jsem se ptala, co tuhle nemoc způsobuje, tak odpověď byla nejasná. Může to být víc faktorů. Například velký stres prožitý v minulosti nebo prožívaný aktuálně, trauma, také to může být špatné vstřebávání serotoninu tzv. hormonu štěstí, který v lidském organismu vyvolává pocit, že život je fajn. Říkala jsem si, fakt paráda, další nemoc, která nemá jasnou příčinu. A s tím je spojená i léčba, která je běh na dlouhou trať.

Dostala jsem antidepresiva, říká se jim inhibitory zpětného vychytávání serotoninu. Protože fungují tak, že vychytávají serotonin a pomáhají ho tělu vstřebat. Serotonim je třeba pro naši psychickou pohodu. Návštěvu psychiatra máte placenou ze zdravotního pojištění. Já jsem zaplatila jen 500 Kč takový administrativní poplatek a odešla jsem si do lékárny pro své první prášky na duši.

Začátek braní antidepresiv

V lékárně jsem si vyslechla varování, že k antidepresivům nemám brát nic, kde je třezalka, protože zvyšuje jejich účinek. A také to, že prášky zaberou po 4-6 týdnech. To neee, nevěděla jsem, kdy přijde další panika a další cestu sanitkou a vyšetření v nemocnici, už jsem nechtěla zažít. Podle psychiatra beru dětskou dávku antidepresiv, říkala jsem si. Bude to dobré. Ale vnitřně jsem měla z braní dalších prášků trochu strach.

První týdny s prášky

Nebudu vám lhát ty první týdny braní antidepresiv byly fakt peklo. Přišlo mi, že mám snad všechny vedlejší účinky. Bolela mě fakt hodně hlava, měla jsem střevní problémy, nechutenství, viděla jsem mžitky před očima, byla jsem stále hodně unavená a nedokázala se na nic soustředit. Zvládala jsem jen vybarvovat antistresové omalovánky a poslouchat audiopohádky (Ledové království je prostě nejlepší).

Po další masivnější panice jsem psala zoufalý mail svému psychiatrovi. Doktorka mě uklidnila dlouhou vysvětlující odpovědí, ze které jsem si zapamatovala jednu pro mě v tu dobu nejdůležitější větu: „Každá panika, ať už je sebevětší, vždycky zase odezní“. Toto jsem si pak opakovala při každé atace. Také mi doporučila během prvních týdnů brát ještě na noc Neurol, který tlumil paniky a já mohla spát.

Kdy mi prášky pomohly?

Asi po měsíci jsem zkoušela na noc brát už jen půl Neurolu a do týdne jsem se ho zbavila úplně. Nebylo to hned a ani bez problémů, ale měla jsem obrovskou radost, že antidepresiva konečně zabrala. Bolest hlavy a další vedlejší účinky jako zázrakem zmizely. Vyplatilo se mi zatnou zuby a vydržet. Ovšem na začátku jsem nebyla schopná skoro ničeho jiného než držet pohromadě silou vůle.

Každopádně teď jsem na tom opravdu mnohem lépe a díky antidepresivům mohu úplně normálně fungovat a žít.

Jaký je můj plán do budoucna?

Aby antidepresiva pomohla nervovému systému pomoci, musí se brát jako kůra půl roku až rok od doby, kdy začala pomáhat. Já jsem ráda, že jsem dávku už nemusela navyšovat. Panik jsem se úplně nezbavila, občas ke mně ta obluda zase přijde, ale už si s ní umím celkem dobře poradit. K technikám, které na ni používám, píšu víc v dalším článku.

Chtěla bych antidepresiva do roka vysadit. Tak mi držte palce, ať se mi to povede a má léčba je úspěšná.

Upozorňuji, že zážitky, které popisuji v článku jsou založené pouze na mé osobní zkušenosti. Nejsem doktor a nikomu nechci říkat, že má brát antidepresiva nebo nemá. Vždycky je potřeba vyhledat odborníka. Tímhle textem chci mluvit o tématu, které je pro většinou společnosti tabu a podpořit tak své spolubojovníky s panickou poruchou.